Co stojí za vyšší spotřebou vozů, než udává výrobce?
Reálná spotřeba automobilů se od té proklamované často zásadně odlišuje. Úředníci navrhují zabudovat do vozidel zařízení, které by skutečnou spotřebu sledovalo. Je to ale řešením problému?
To, že auta ve skutečnosti spotřebují více paliva než slibují výrobci, je známým faktem. Pokud ale chceme k tomuto problému přistoupit komplexně, je třeba zvážit několik faktorů. Soustředit se pouze na jeden totiž znamená, že se dopracujeme k závěrům, které problém nevyřeší. Spíše naopak. Vygenerují jiný.
Základním problémem je způsob měření spotřeby automobilkami. Úvodem je třeba říci, že na to byla donedávna používána metodika (NEDC), která pochází z dob, kdy jsme o současných moderních motorech ani nesnili. Výsledkem bylo, že v platnost vstoupily opatření, které byly ušity na průběh testu. Reálný provoz však probíhá jinak, a tak jsou logicky jiné i dosahované hodnoty spotřeby. Aktuálně vstupuje v platnost metodika měření spotřeby WLTP (Worldwide Harmonized Light vehicle Test Procedure), která je reálnému provozu podstatně bližší. Jak ale bude zákonodárce postupovat v případě, že podle nové metodiky budou mít vozidla zásadně jiné hodnoty emisí CO2? Podle posledních informací by úředníci měli posunout referenční hodnotu.
Tak tedy proč?
Problémy s rozdílem proklamované a reálné spotřeby tu máme roky a zákonodárci se celou dobu tváří, že o problému nevědí. Nebo na to mají důvod? Formálně je přece všechno v pořádku. Graf snižování emisí produkovaných automobily dlouhodobě klesá. Úkol je splněn. Tolik teorie.
Realita je taková, že automobilky hledají technicky a ekonomicky smysluplné řešení, jak cíle dosáhnout. Často však narazí na kolizi nákladů. Splnění přísnější normy je ekonomicky nerentabilní. Cena technologie je příliš vysoká a trh by takové navýšení ceny neakceptoval. Výsledkem je, že většina automobilů dokáže přísné normy splnit pouze v laboratorních podmínkách.
V souvislostech
Automobilový průmysl, ale nejen on, momentálně čelí formálnímu přístupu k řešení problému. Zákonodárci k problematice přistupují ke každé oblasti problému samostatně. Výsledkem je, že na papíře a v tabulkách se zdá navrhované opatření správné. Když se však na věc podíváme v širších souvislostech zjistíme, že vyřešení dílčího problému velmi často vygeneruje jiný problém. V konečném důsledku tedy zlepšení nenastane. Pokud se chceme dopracovat k reálným výsledkům, musíme vzít v úvahu reálné vstupní údaje ve všech oblastech, které řešenou problematiku ovlivňují.
Na závěr se vrátím k otázce ze začátku článku. Zákonodárci navrhují zavést jakési černé skříňky, které budou vyhodnocovat skutečnou spotřebu automobilů. Takže i nadále jdeme cestou represe. Je to ale řešení současného problému?
.« Nabídka ojetin v lednu výrazně stoupla a zlevnila Jízda za silného větru s sebou nese řadu rizik »
