Bugatti Type 55
Éra sportovních vozů vyráběných do počátku třicátých let byla krásná. Byla to doba, kdy rozdíly mezi automobily běžně používanými v silničním provozu a závodními formulovými speciály seriálu Grand Prix prakticky neexistovaly. Závodníci neměli prakticky žádná vylepšení nebo větší úpravy pro závod, vše záleželo na jejich umění. Na druhou stranu, dostatečně movití zákaznící mohli se “závoďákem” oslňovat veřejnost při projížďce po městě. Jedním z posledních takových strojů, maskujících elegantními tvary závodní techniku, bylo Bugatti Type 55, produkované v letech 1932 až 1935.
Pravda, vzniklo pouze 38 kusů, ze kterých se 23 vyrobilo již první rok. Ovšem říká se, že dobrého stačí málo, což v tomto případě jednoznačně platí. Velkou zodpovědnost za konstrukci padesátpětky nese Jean Bugatti, nejstarší syn zakladatele automobilky Ettore Bugattiho. Navrhl nádherné linie dvoumístého roadsteru a také verzi „falešného“ kabrioletu s pevnou střechou, jež vyvolávala dojem, že ji lze sundat. Někteří zákazníci si dokonce nechali vyrobit karoserii individuálně na zakázku u jiných karosářských firem.
Ettore Bugatti do třicátých let trošku tvrdohlavě upřednostňoval své jednovačkové motory, ovšem mladá krev v podobě syna začala prosazovat dvouvačkový rozvod. Vzhledem k vzrůstajícím výkonům vyspělejších agregátů byl nucen Jean zvolit i vhodný podvozek. Ten pocházel z typu 47, jenž byl původně připraven pro vidlicový šestnáctiválec. Jako agregát pro „padesátpětku“ byl zvolen řadový osmiválec o objemu 2 262 cm3 s dvěma vačkovými hřídeli (dva ventily na každý válec), s pořádným dopingem v podobě přeplňování kompresorem typu Roots v kombinaci s karburátorem Zenith. Agregát byl převzat z modelu 51 (samozřejmě z auta jezdícího Grand Prix) a výkon činil rovných 130 koní (96 kW) při 5 000 ot/min. Rozpohybovat přibližně 1 200 kg váhy z klidu na 100 km/h s použitím čtyřstupňové manuální převodovky z touringu Type 49 trvalo okolo 13 – 14 sekund a maximální dosažitelná rychlost ležela na hranici 180 km/h.
Typickým prvkem Type 55 jsou osmipaprsková kola spolu s brzdovými bubny a centrální maticí pocházející z typu 51. Při sejmutí kola jste zároveň sejmuli i buben a měli tak rychlý a častější pohled na kontrolu a případný servis brzd, které se ovládaly mechanicky lankem. Přední i zadní náprava pružila na eliptických listových perech. Běžná jízda s bugatkou mohla činit méně zkušeným řidičů jisté obtíže, ovladatelností v zatáčkách však vynikala. Závodní technika šla ruku v ruce s její ovladatelností. Také hlučnost převodovky a rozvodů motoru trochu rušila sonátu linoucí se z výfuku, jenž byl oproti závodní verzi utlumen (jedna z mála úprav oproti závodní verzi).
Na závodních bojištích se bugatce paradoxně příliš nedařilo. Navíc svět obletěla hospodářská krize a upřímně řečeno padesátpětka zrovna levná nebyla, a proto byl počet kusů tak nízký. I tak šlo o jedinečný a nezapomenutelný vůz. Dá se říci, že Jean Bugatti převzal ze stávající palety modelů Bugatti nejlepší komponenty, ze kterých pak postavil auto, které i po téměř osmdesáti letech neztratilo nic ze své dravosti a elegance.
« VIDEO: The Stig + BMW M5 F10 = drift! Automobilka Chevrolet slaví 100. narozeniny »
