Aprílový TEST ČZ 175/487 – Sen Jézéďákův
Nejsme sice magazín o motocyklech, ale stejně se jednomu z nás (mě) dostalo do rukou něco, co prostě nejde nesdílet. Stroj takového ražení, že se za jeho časů třáslo všechno od berlínské zdi až po Ural. Řeč není o ničem menším, než o vlajkové lodi československého zemědělství, legendární Čezetě.
Design je podřízen zcela jednoznačně funkčnosti (a výrobním nákladům) kdy se stejně jako to dělá dnes například VW, využívají koncernové díly, v tomto případě shodné s Jawou. Srdcem motocyklu je dvoutaktní jednoválec, dnes již na principu náhodných výbuchů, chlazen olámaným žebrováním litinového válce, který svou šílenou hmotnostní znesnadňuje manipulaci při rozebírání na nesnesitelnou míru. Přesně to jsou ty úkony, kdy člověk nejen plně využívá svojí zásobu sprostých slov, ale navíc tu a tam vymyslí i nějaká zcela nová.
Výbava motocyklu sestává z displeje palubního počítače, obsahujícího bílou ručičku a budík cejchovaný do 180 km/h (naprosto zcestná hodnota, potenciálně znamenající okamžitý rozklad stroje a smrt jezdce). Elektronickou výbavu v podobě předního světla a klaksonu obstarává sestava přepínačů, podřízená spínací skřínce BOSHárna, ovládané důmyslným klíčem, jenž lze potencionálně dle potřeby nahrazovat stovkovým hřebíkem. Zdrojem veškeré palubní elektroniky je potom okruh tvořený dynamem a kotvičkovým relé, vyznačující se tím, že jeho vynálezce byl již několikrát zlostně proklet do čtvrtého kolene. Právě toto řešení nejčastěji zapříčiňuje nahodilé zastavování stroje z důvodu nedobíjení baterie.
Motor je pravděpodobně nejpotentnějším produktem tehdejší krutovlády a jeho 9,5 (bývávalo) kW nemá se zhruba 120 kg hmotným strojem větších obtíží. Maximální rychlost je závislá čistě od použitého sekundárního převodu a na stroji lze dosáhnout až pozoruhodnou akceleraci, které však již zdaleka neodpovídá brzdný, nebo lépe – zpomalovací systém. Ultimátním výkonem tohoto systému je zastavení zadního kola a následný smyk, jehož vedlejším produktem je zvýšení zájmu u děvčat přilehlého učiliště (nebo jak ony samy říkají „učilyště“). Motocykl si za odvedenou práci říká zpravidla něco mezi šesti a deseti litry naturalu 95, míseného v poměru 1:50 se zbytkovým olejem M2T.
Spolu s odpružením předního a zadního kola, jehož výkony nelze nazvat jinak než „vyteklé“ se stává z ČZ 175/487 zcela unikátní stroj. Rychlosti na něm dosahované se rovnají dnešní zahraniční produkci zhruba z jedné čtvrtiny, avšak strach je zhruba šestinásobný. Pořizovací cena se pohybuje v závislosti na stáří, stavu tuningu a kompletnosti stroje od jedné lahve tuzemáku za horší kusy, mnohdy honosně nazývané jako „krosky“ až po částky přesahující desetitisícovou hodnotu.
Plusy:
- nepopiratelné charisma a zvuk stroje
- výkon motoru se správným převodem
- cena
Mínusy:
- brzdy a podvozek
- nutnost míchat palivo do nádrže
- vypadávající čtyřka v převodovce (vypadávala 60 let a nikdo to za tu dobu nevyřešil)
.
« TEST Škoda Octavia 1.2 TSI – Dokonalost na dosah TEST Citroën C4 Aircross 1.8 HDi Exclusive – Díky za ty dary »
