MEGA TEST Dodge Charger SRT8, Chevrolet Camaro 2SS a Ford Mustang GT Convertible
Americká auta mají nepopíratelné kouzlo a charizma, jenže také trpí pověstí, že neumějí zatáčet, brzdit a jsou zbytečně těžká. Tak či onak, na americká auta jsem čekal dlouho. Oficiální zastoupení v Česku skoro neexistuje a týká se jen několika málo značek a privátní majitelé své poklady z rukou nedají. Naštěstí jsme autojournal.cz a umíme v rámci naší republiky sehnat to, co jiní ne. Možná to zní egocentricky, ale sestava aut, která dorazila k testu, mluví za vše: Chevrolet Camaro 2SS, Ford Mustang GT a Dodge Charger SRT8. Měla zde být ještě Corvette C6, ale po zimě nenastartovala.
Trojice je to sice nesourodá, ale chtěl jsem vyzkoušet z každého segmentu něco – velký sedan, coupé a tradiční kabriloet. Navíc jsou to asi ty nejznámější muslce cars, všechna tři auta stojí téměř stejně a jsou neporovnatelně levnější, než jakákoli neamerická konkurence.
Charger je americká legenda a jeho první generace se představila už v roce 1966. Nejslavnější je bezesporu generace druhá, která se objevila ve filmu jako General Lee. Dnes tu máme aktuální šestou inkarnaci a už se nejedná o velké kupé, nýbrž obrovský sedan z rodu poctivých muscle cars. To znamená, že pod kapotou Chargeru SRT8 pracuje vidlicový osmiválec HEMI o objemu 6,4 l s dramatickým výkonem 351 kW (470 koní) v 6000 min-1. Maximální točivý moment je 637 Nm v 4300 min-1. Američané tak konečně z velkého obsahu vymáčkli i adekvátní výkon. Automobil z 0-100 km/h zrychlí okolo 4,4 sekundy a čtvrt míli pokoří za 12 vteřin. Maximální rychlost činí 282 km/h. Motor spolupracuje s pětistupňovou automatickou převodovkou, která nabídne i manuální řazení pomocí volicí páky nebo pomocí nových, standardně dodávaných páček pod volantem.
Setkání tváří v tvář s černě lakovaným monstrem vás pošle do kolen. Auto je obrovské a brutálně naštvané. Přední část je plná nasávacích otvorů, boulí na kapotě a agresivních tvarů. Zamračený výraz masky a světel pak celkový dojem ještě umocňuje. Zadní část je již decentnější, překvapí jen dvě koncovky výfuku a decentní křídlo. Facelift verze si mě získala krásně tvarovaným zadkem v retro stylu. Světelný pás přes celou šířku vozu jasně odkazuje na modely z 60. a 70. let. Paráda! Opravdu se mi to sakra líbí…
A nadšení neupadá ani po usednutí dovnitř! Američané zapracovali a vydali ze sebe maximum, protože interiér je opravdu hodně evropský. To je asi největší kompliment, který se na adresu vnitřního designu dá pronést, jelikož všichni víme, jak strašná byla americká auta uvnitř ještě před několika lety. Palubní deska je kvalitně zpracovaná a provedena v moderním stylu s hezkou grafikou budíků a tvarem. Středovému tunelu dominuje obří display multimediálního systému. Jeho rozhraní pracuje rychle a je hezké. SRT navíc disponuje rozhraním, které umí zobrazit měřiče přetížení, aktuálního výkonu, tlaku oleje a mnoho dalšího. Takový playstation, ale ve své podstatě je to fajn. Interiér je navíc dekorován karbonem a zejména skvostnými, sportovními sedadly v alcantaře. Vypadají výborně a stejně tak i drží tělo. Velmi dobře se mi držel volant. Je malý, tříramenný a věnec je hodně tlustý. Prostě ideál.
Zapomeňte na to, co vám kamarád povídal u piva – americká auta současnosti už nejsou šunky.
A pak zmáčknu startovací tlačítko a to, co následuje, mi vyráží dech. Charger nahodí motor s takovým řevem, že se otřásla celá garáž a kolega, co zrovna kontroloval vedle gumy na Mustangu, poskočil leknutím do vzduchu. Ha! Tohle bude legrace. Poprvé také vidím, že se někdo bojí vstoupit na přechod a jít kolem auta. Opravdu zní a vypadá, že by mohlo ublížit. Jeho hrubiánský charakter nekompromisního sériového vraha je prostě neodolatelný. Když poprvé posílám plyn na návštěvu za podlahou tak se Charger okamžitě splaší, třískne mě do zad a vystřelí vpřed jako nakopnutý angličák, pardon, burger. Převodovka má ohromně dlouhé kvalty, a tak gradace výkonu a zvuku je opravdu neuvěřitelná. Je to něco úplně jiného, než na co jsme tady zvyklí. Po dlouhé době tam převodovka pošle dvojku, cukne a vše začíná znova. Camaro a Mustang nechávám daleko vzadu a ostatní autíčka na dálnici se mění v krabičky, které uskakují do pravého pruhu hned, co černého “nabíječe” spatří v zrcátku a SRT na ně ještě plivne z výfuku. Parchant jeden!
Uvidím, jak si frajer poradí na okresce . Sjíždím na Loděnici, mířím na naše oblíbené úseky kolem Karlštejnu. Je to tu samá zatáčka, vracečka a esíčko. Tak co, potvrdí se, že americká auta jezdí jenom rovně nebo je to už jenom pošetilý předsudek? To druhé je správná odpověď! Podvozek Chargera je kompletně na multilinku naladěném na sportovní jízdu, a tak se do zatáček vrhá s chutí a krásně drží stopu. Navíc má ukázkovou reakci na plyn a jde krásně posílat zadek do strany. Jo, to je ta správná americká zábava. Auto řve (stále slabé slovo), jede jako splašené a pořád háže zadkem do strany. Miluji to, chci ho! A to jsem ještě nezmínil brzdy. Ty jsou ostré s přehnaným nástupem, ale brzdí jako o život. Aby také ne, dvě tuny a velký výkon se musí umět zkrotit.
Řízení pracuje ještě na klasickém hydraulickém posilovači, a tak je krásně přesné, tuhé a komunikativní. Vždy jsem věděl, co se děje s předními koly a řízení mi popovídalo o každé změně povrchu vozovky. Díky Bohu za to, že v Americe ještě nepřišli na to, že se jinde dělají elektronické posilovače, které můžou za fádnost moderních automobilů. A nebo nechtějí, protože mají své svalnaté nevychovance prostě rádi. Jediná výtka u jízdních vlastností je zhoršená agilita – Charger působí těžkopádně a umí být dost zákeřný, když to člověk nečeká.
Motor 6.4 HEMI jen potvrzuje pravidlo, že obsah ničím nenahradíš a že turbomotory jsou pro kadeřníky. Obrovská atmosféra generuje neskutečný zátah s dechberoucí gradací výkonu, je točivá a má famózní reakce na plyn. A ještě jednou ten zvuk, to je naprostá fantazie, o které se majitelům evropských sporťáků nezdá ani v tom nejmokřejším snu. Je jasné, že taková M5, Panamera nebo Quattroporte by v zatáčkách Chargerovi ujelo, ale ne o moc. SRT zatáčí, poslouchá, brzdí a hlavně nabízí to, co nikdo jiný – neskutečné charizma pravého Muscle Caru, výbušný charakter a chování burana. Já to auto prostě chci! Hned teď!
Small block disponuje už od volnoběhu takovým krouťákem, že na většinu běžných situací stačí jen lechtat plyn v řádu milimetrů. To, co se děje po sešlápnutí plynu naplno je nepopsatelné.
To Camaro je sice kupé, tedy od počátku sportovní vůz, ale rozhodně nepůsobí tak dramaticky a vulgárně. Mohutná, nasupená a svalnatá karoserie je jedním slovem monumentální a říkám si, že „američtější“ snad již ani být nemůže. Zamračená maska chladiče skrývá kroužky parkovacích světel a na ní navazuje neuvěřitelně dlouhá, vyboulená kapota, skrývající obří osmiválec 6,2. Jeho tvary jsou elegantně muskulární a hlavně je obrovské a žluté s černými pruhy, přesně jako Bumblebee z filmu Transformers, tohle snad ani nemůže být lepší. Tedy…mohlo by mít ještě manuální převodovku místo automatu, ikdyž se tato obava, jak se později dočtete, ukázala jako lichá.
Přiznám se, interiér byl moje velká obava. Jeho design je až na vypouklé, hranaté budíky dosti strohý a nutno uznat, že některé designové prvky by v evropské konkurenci nejspíše neobstály. Tak nějak mám ale pocit, že to vše ke Camaru patří. Nemá to být luxusní, cestovní kupé, ale neurvalý, hrubiánský sporťák a přesně ten dojem taky mám. Plasty jsou sice výhradně tvrdé, ale klobouk dolů, nikde nic nevrže, neskřípe, neklepe, interiér je nejen dobře spasován, ale také výborně odhlučněn, což oceníte na našich cestách ze všeho nejvíc. Při usednutí nejprve dlouho padám, než zabořím pozadí do pohodlné, kožené sedačky, abych záhy zjistil, že kolem dokola vlastně vůbec nic nevidím. Camaro opravdu nenabízí moc výhledu, uzounká boční okna omezují výhled do stran a obří kapota přede mnou mi nedovoluje příliš odhadu.
Startuji obří motor, který mě hned fascinuje svojí kultivovaností, běží až sametově hladce a na volnoběžné otáčky neproniká do interiéru ani sebemenší náznak toho, o jakého obra se jedná. Ne jinak je tomu při klidné jízdě, šestistupňový automat řadí zpravidla ještě pod hranicí dvou tisíc otáček a nechává motor jen v poklidu převalovat. To naprosto stačí, small block disponuje už od volnoběhu takovým krouťákem, že na většinu běžných situací stačí jen lechtat plyn v řádu milimetrů. To, co se děje po sešlápnutí plynu naplno je nepopsatelné.
Předovka s až obdivuhodnou rychlostí podkope několik rychlostí a žlutý mastodont se s duněním osmiválce řítí vpřed. Všech 406 koní posílá přes dvě tuny vážící bestii kupředu obdivuhodnou rychlostí. Zrychlení z nuly na sto probíhá jen necelých pět sekund, a ani dlouho potom neplánuje ručička tachometru zastavit. Akcelerace navíc zatlačí do sedadel absolutně kdykoliv, můžete jet do kopce s patnácti sty otáčkami a Camaro se Vám stejně pokusí zlomit vaz při každém šlápnutí.
Od amerického auta jsem čekal brilantní a brutální motor, ten jsem tedy dostal. Jak je na tom ale podvozek? Obdivuhodně dobře! Ani měkké, ani tvrdé nastavení se z Vás nebude snažit vyklepat duši, ale v zatáčkách podrží mohutnou karoserii ve stopě bez otravného kývání. K tomu si přidejte slušné boční vedení sedaček a překvapivě i rozumnou odezvu od řízení a máte opravdu hodně obstojný sporťák, který zapomněl na svých 2100 kg hmotnosti. Ani při ostřejší jízdě jsem neměl pocit, že bych řídil tak velké a těžké auto a spolu s občasným ustřelováním zadku jsem se ve výsledku s Camarem naprosto skvěle bavil.
Camaro nejenže obstojí proti přímé konkurenci v podobě Mustangu nebo Chargeru, ale za mě je dokonce v mnohém předčí. Jeho jízdní vlastnosti se nedají s těžkopádností Chargeru srovnat. Jeho rychlá, automatická převodovka zase reaguje o mnoho lépe, než ta v Mustangu. Je to prostě sporťák pro všechno, má potenciál k dennímu ježdění, vynikající motor s brutálním výkonem a velmi solidní podvozek maskující nadbytečná kila. Co napsat závěrem? Snad jen – chci ho!
A konečně! V8-čka se probouzí k životu a Mustang vyráží dopředu jako nadopovaný žokej Váňa na Velké pardubické. Auto nezatáčí, nebrzdí, je rozbředlé, převodovka nefunguje, ale budete se smát o ucha k uchu. Mustang je pravověrná amerika!
A co Mustang? Snad nejlegendárnější americké auto vůbec. Není nikdo, kdo by ho neznal a alespoň jednou po něm nezatoužil. Moderní generace Mustangu se vyrábí od roku 2005 a jasně odkazuje svůj design na první Mustangy ze šedesátých let a nutno uznat, že to funguje. Auto vypadá parádně, svalnatě a opravdu mě bere. Přední masce s negativním sklonem jasně dominuje mřížka chladiče s dvojicí kulatých potkávacích lamp, jenž je jasným odkazem na Shelby GT500 z šedesátého sedmého. Béžová plátěná sklápěcí střecha se perfektně hodí k bílé barvě vozu a dá se sklopit, aniž by zabírala výrazněji místo v kufru. Zadní část vozu je pak opět vyvedena v retro stylu, jenž se odkazuje trojící obdélníkových světel na každé straně a dvojicí mohutných koncovek výfuku, na fastbacky z roku 67.
První věcí, co vás absolutně dostane, pokud na ni nejste zvyklí, je výhled z vozu. Sedíte zapadlí vcelku nízko v pohodlných sedačkách a jediné, co vidíte je asi kilometrová bílá kapota, tyčící se do dáli a znemožnující jakýkoliv odhad o její délce. Palubní desce dominuje kulatý otáčkoměr a tachometr (cejchovaný pro jistotu v mílích) s chromovým orámováním v retro stylu a lá sedmdesátá léta. Hezkým stylovým doplňkem je pak čtveřice kulatých chromových výdechů ventilace, které krásně doplňují retro styl palubní desky. Slabinou interiéru je ovšem středový panel, který nenadchne ani neurazí a je vidět, že zub času na něm zanechal nesmazatelnou stopu. Poslední třešinkou na dortu je pak volant. Ovšem v případě mustangu by se spíše dalo říci kormidlo! Tříramenný volant s velmi úzkým věncem je přímo obrovský a máte tak pocit, že se chystáte řídit kamion a ne americký svalnatý kabriolet.
Otáčím klíčkem v zapalování a probouzím 4.6 litrovou V8-čku k životu. Ozve se rachot, motor vyletí trochu do otáček a jak padá zpět do volnoběhu, tak si efektně odplivne do výfuku. Paráda! Ve městě je jízda pohodlná a Mustang si s výmoly dokáže poradit na výbornou, podvozek je klasicky americky měkký až trochu dostávám strach, co se bude dít na typicky české polátané okresce. Motor si přede v nízkých otáčkách, duní a v doprovodu Camara a Chargeru terorizujeme Prahu neustálým porušováním městských hlukových limitů! Na další křižovatce už neodolávám a sundávám střechu. Samotné sklápění sice trvá trochu déle, než by se mohlo zdát, což jen dokazuje troubení závodu chtivých řidičů octávií, ale já mám čas. Fouká ledový vítr a je zima jak na Sibiři, ale to mě absolutně nevadí. Střecha je dole a já se s úsměvem debila opět rozjíždím, motor burácí, z výfuku plive směsici zkondenzované vody a nespáleného benzínu a ‘‘oktávkář‘‘ mizí v mém zpětném zrcátku. Pomalu najíždíme na dálnici směr Plzeň a poprvé posílám plyn se vší chutí seznámit s matičkou zemí.
Čekali by jste brutální akceleraci doprovázenou řevem motoru? Já taky! Ovšem nic se neděje… 5ti stupňová automatická převodovka totiž trochu zaspala. Nejspíš sem jí vyrušil v počítání zubů, chudinku jednu. A konečně! V8-čka se probouzí k životu a Mustang vyráží dopředu jako nadopovaný žokej Váňa na Velké pardubické. Motor skvěle táhne a kolem 4300 otáček graduje jeho maximální kroutící moment 430Nm, jednotka i přes extrémně dlouhé kvalty letí do otáček jak zběsilá a v 6000 otáčkách dává v doprovodu amerického basového okteta svých maximálních 300 koní. Pak automatická převodovka zařadí další kvalt a vše může začít znova! Skvělou pružnost motoru a chuť točit se i bez jakýchkoliv problémů k hranici 6000 otáček umožňuje proměnné časování ventilů společně s rozvodem OHC (jde vidět že i Amerika se vzbudila ze zimního spánku)
Náš americký ‘‘gang‘‘ sjíždí na Loděnici a společně míříme na krásné klikaté okresky. Zde se na plno projevuje pravá americká duše Mustangu. Série vlásenek střídá prudký ‘‘vracák‘‘ a já se opět směji jako blázen. Tohle je prostě nefalšovaná amerika! To se musí zažít! Motor funguje bezchybně, ale vaz mu láme velmi pomalá automatická převodovka. Auto se naklání do každé zatáčky a měkký podvozek je znát. Přichází úsek polátané cesty plné nerovností, pár zhupů a já doslova cítím, jak se auto kroutí (holt stažená střecha něco stojí). Sjezd z kopce dolů střídá série utáhlých zatáček, na jejichž konci brzdy vypovídají svou službu a vadnou. Pokud se Vám zdá, že tento vůz na okreskách plných rychlých vlásenek, utáhlých vracáku a hrbolatých rovinek zcela nefunguje, tak s Vámi nemůžu nesouhlasit. Chargeru a Camaru nemá tento vůz šanci konkurovat, je úplně ve všem horší a výrazně pomalejší, ale zažijete v něm to přesně to, co se o amerikách říká. Auto nezatáčí, nebrzdí, je rozbředlé, převodovka nefunguje, ale budete se smát o ucha k uchu. Holt to má své kouzlo.
Pravdou ovšem je, že náš svalnatý americký kabriolet na tohle není vůbec stavěný. Mustang GT Convertible ztělesňuje do posledního puntíku trend amerických muscle cars 60. a 70. let! Jeho místo je ve městě nebo na krásné dlouhé silnici, kde si naplno vychutnáte sílu jeho V8-čky a komfort, který vám dokáže nabídnout. Mustang není sportovec, ale při jeho řízení zažijete spoustu adrenalinu a radosti. Je to jako kdyby jste nasedli do stroje času a vrátili se zpět do 70. let.
Chcete si splnit svůj sen a řídit tohle auto, nebo desítky dalších supersportů? Navštivte web firmy DREAM- CARS a přeměňte svůj sen v realitu!
« Porsche Cayman GT4 přežvýkalo Nurburgring za 7:42! McLaren 540C odhalen »
