Test MINI SE: Tryskomyš, po které budete toužit
Možná to tak podle zpráv o klesajících prodejích elektromobilů nevypadá, ale jejich doba definitivně nastává. Svět už se ke spalovacím motorům nevrátí, automobilky nainvestovaly až příliš do elektromobility, což nemohou jen tak zahodit. To raději budou své elektromobily zpočátku dotovat – evropské stejně jako ty čínské. Takže se brzy dočkáme když ne levných, tak alespoň relativně dostupných elektromobilů – ideál je „něco za 300 tisíc, s čím se dá jezdit do práce“. Auto, u něhož nezáleží na designu, zkrátka klidně nehezká krabička, která odveze a jednou za 300 kilometrů se nabije. To bude jeden pól nabídky.
Na tom druhém budou objekty touhy. Elektromobily, jež nabídnou „vyhezkaný“ styl, špičkové zpracování, techniku, jízdní vlastnosti, spoustu zábavních prvků – jakmile do nich jednou sednete, budete je prostě chtít. Bez ohledu na to, že stojí milion. A bez ohledu na to, že jezdí na baterky. Ty přestávají být předmětem k diskusi. Třeba jako u našeho dnešního miníka – jasně, v zimě nedojede o moc dál než 200 kilometrů, v létě snad i 350 – ale copak na tom nějak zvlášť záleží? Dlouhou cestu s touhle miniaturou beztak nepojedete, a když, tak si ji prostě zpestříte zastávkami. A při pojížďkách ve městě a okolí si „přicucnete“, jakmile bude příležitost.
Zábavný, pohodlný. Co chtít víc?
On totiž miník do zásuvky má oproti spalovacímu ještě jednu výhodu – jezdí prostě líp. Jezdí zábavně. Jezdí skvěle. A ačkoli je to neuvěřitelné, i malé tohle malé Mini JCW – tedy John Cooper Works – může být pohodlné. Pamatuji spoustu krásných miníků tvrdých jak prkno, které z posádky vytřásly duši během deseti kilometrů. Tenhle ne. Respektive, tak to aspoň cítím coby majitel staršího miníka (2008), který je skutečně až brutálně motokárově tvrdý, neodpustí sebemenší spáru na silnici, natož výmol. Beru to tak, že k mini takové podvozky zkrátka patří – a proto mi ten v elektrické verzi přišel tak hodně komfortní. Pravda, „neminíkáře“ – kolegy z práce – jsem o tom po jediné absolvované jízdě po pražské dlažbě na oběd nepřesvědčil… A když jsme u toho, měli jsme docela problém toho „třetího vzadu“ dostat v cíli z auta – mini je opravdu autem pro dva, maximálně tak ještě pro malé a pružné děti, které se dokážou zezadu nějak vymanit. Radka už tam podruhé nedostanu…
Nicméně, kvality mini jsou jinde. Jeho podvozek je neuvěřitelně stabilní, v zatáčkách neuhne ani o píď, však má taky nizoučké těžiště a v přídi neveze těžký spalovací motor, jen lehký elektroagregát. Prostě elektromotokára. Ostré, vlásenkově přesné řízení posílá auto na milimetr přesně tam, kam chcete. Brzdy nevadnou, a ještě jim můžete hodně pomáhat rekuperací.
Jízda je nejen skvělá, ale i zábavná. Zvlášť díky zvukovému doprovodu, který se dá změnit nastavením jednoho z profilů – na výběr je základní vyvážený Core, úsporný Green, živý Vivid, retro Timeless nebo konfigurovatelný Individual. Spoustě lidí to může připadat zbytečné, zvlášť když hlavní devizou elektromobilů je bezhlučná jízda. Ale když předvádíte všechny režimy a jejich zvukový doprovod kamarádům, odezvou je jednoznačně nadšení. Blbinka, chce se říct, ale copak Tesla neboduje u mladých svým „prdícím sedadlem“? V miníku se zase dočkáte kovbojského zajuchání a „závodního“ vytáčení „do červených“ včetně střílení do výfuku při meziplynech, zvuků prdivě dunivého „retro“ motoru, nebo „hudby sfér“, kterou kolega označil za kulisu startu vesmírné lodi Enterprise. Je toho hodně, co můžete nastavovat, spousty designů středového displeje, ambientního osvětlení… Možná, že nakonec stejně nejraději zůstanete u elektromobilního ticha, ale jízdu si budete užívat v každém případě.
Na stovce pod šest sekund
Tohle je totiž pravé mini. Mini John Cooper Works. Vždy připravené vyrazit při sebemenším polechtání plynu, maximální příděl síly je u „elektriky“ k mání v jakýchkoli otáčkách, není třeba čekat na nadechnutí turba nebo vytáčet rychlosti – ta je tu jenom jedna, zato plynulá, nepřetržitá. A pod minikapotou se schovává 260 koní, tedy 190 kilowattů, což je zatraceně hodně.
Jen jsem dostkrát zalitoval, že miník není čtyřkolka. Přední kola mají teď v klouzavé polozimě problém přenést obří a okamžitě dostupný výkon na vozovku, takže se při rozjezdu nejen na jedničku, ale klidně i při razatním zašlápnutí plynu třeba na trojku, začnou protáčet – až vám začnou tahat volant z ruky. JCW by čtyřkolka rozhodně slušela…
Možná by na tak malé autíčko bohatě stačilo i základních 135 kW (verze Mini Cooper e za 795 600 Kč), ale to nemůžu posoudit, jinou verzí než nabušeným JCW jsem se nesvezl. Základ má slabší baterii s kapacitou 36,6 kWh, výrobce udává dojezd cca 300 km na nabití a zrychlení z nuly na stovku za 7,3 sekundy. Silnější verze Mini Cooper SE už má baterii silnější – 49,2 kWh, a výkon 160 kW, zrychlení 6,7 s – a stojí 904 800 Kč; dojezd má být o sto kilometrů delší. A pak je tady naše JCW E za 1 101 100 Kč, se stejnou baterií a udávaným dojezdem kolem 370 km a zrychlením 5,9 sekundy.
No, dojezdy… s těmi je to slabší. Výrobce totiž počítá se spotřebou od 14 do 15,5 kWh na 100 km, podle verze, ale mně se ani při největší snaze nepodařilo dostat pod 18 kWh, a to jen krátkodobě. Což by znamenalo dojezd kolem 270 km, jenže moje běžná spotřeba se při venkovních teplotách u bodu mrazu pohybovala kolem 23 kWh, a to znamená dojezd zhruba 210 kilometrů na jedno nabití. Což je oproti optimistickým údajům výrobce diametrální rozdíl. Beru to ale tak, že zima je pro elektromobil nejhorším obdobím, a jak už jsem psal v úvodu, tohle není granturismo na dlouhé cestování. I ty dvě stovky kilometrů mi na naprostou většinu jízd stačí, přes noc doma dobiju a tak pořád dokola.
Co nepotěší
Spotřeba mě tedy až tak netrápí. Slovo trápení není asi to pravé, ale pár věcí mě na elektrické miniatuře přece jen štvalo. Tou hlavní je téměř absence fyzických ovladačů. Což o to, na překrásném kulatém superostrém OLED displeji nastavíte všechno, ale zaprvé se tím musíte prokousat, což nakonec zvládnete, zadruhé ale občas nastane nekomfortní situace. Stávalo se mi opakovaně, že jsem například chtěl během jízdy pražským tunelovým komplexem Blanka zapnout nebo vypnout vyhřívání sedadel, volantu, nebo změnit teplotu. Na displeji jsou sice příslušné ikony hned na ráně, ale na mírně zvlněné asfaltové roletě se autíčko s krátkým rozvorem umí rozhoupat natolik, že jsem se prostě do maličkých emblémů nedokázal trefit. Frustrující, zvlášť když takových zvlněných silnic je v Česku spousta.
Ovšem co se designu kabiny týče, nemá mini konkurenci. Tu spoustu hravých detailů a ozdobiček budete postupně objevovat ještě dlouho, precizně provedené je každé poutko, ovladač, čudlíček, kryt reproduktoru… Koneckonců, ani vnější vzhled nijak nezaostává – od veselých kulatých světlometů po koncová světla s zase jinak pojatou variací na britskou vlajku, po závodní křídlo a difuzory jako v závodním speciálu, všechno je vymazlené do nejmenšího detailu.
Když do miníka sednete, zjistíte, že všechny předchozí výhrady jsou vlastně malichernými drobnostmi. To hlavní je, že zamilovat se do elektrického mini není vůbec problém. A když ho milujete, odpustíte mu i tu spoustu nepraktických detailů. Mně se to stalo. Chtěl bych ho. Strašně.
« Češi chtějí postavit testovací okruh pro autonomní auta. Za 8 miliard korun Prokop v navigačně složité etapě Rallye Dakar zajel 17. čas a dál je dvanáctý »
