Test DS 9 E-Tense 360 4×4 Rivoli: Vlajková loď avantgardy
Francouzské limuzíny měly vždy svoje neodolatelné kouzlo. Často přinášely zajímavé inovace a svým šarmem a zaměřením na plavnou jízdu okouzlovaly své majitele. Dnes je ale pojem „Francouzská limuzína“ už trochu abstraktní. Od posledního pokusu v podobě Citroënu C6 uběhla řada let a Francouzi se zaměřili spíš na cenově dostupné vozy. Já osobně nástupce Citroënu C6, XM nebo DS vyhlížel opravdu dlouho. Svět podle mého takové auto potřebuje. Ale jak roky míjeli, začalo být stále jasnější, že Citroën již takové ambice nemá. Nakonec jsem se ale přeci jen dočkal. Jen ne od Citroënu, ale jeho dceřiné značky DS Automobiles a to v podobě modelu DS 9.
Přiznám se, že když došlo k představení DS 9, cloumala se mnou nejistota. Z propagačních fotek to auto zkrátka nefungovalo. Chyběla mu nějaká nosná idea, jednotlivé partie nenavazovaly a celé auto působilo, jak kdyby automobilka na poslední chvíli sešila horkou jehlou několik aut dohromady. Můj sen o velkém francouzském sedanu jsem tak opět odložil k ledu a DS 9 se mi postupně nějak vytratila z paměti. Dovedete si tedy představit to „nadšení“, které mě zachvátilo, když mi o několik měsíců později přišla zpráva, že na mě čeká týdenní dostaveníčko s tímhle výtvorem.
Ušetřím vás dnes řečí o avantgardě nebo o historii Citroënu DS. Pokud vás to zajímá, můžete navštívit stránky výrobce – nikdo o tom neumí mluvit tak hezky, jako jejich marketingový tým. Na DS 9 se podívám okem obyčejného člověka. První dobrou zprávou je, že nevím jak, ale při živém setkání design funguje. Auto působí zcela jinak než na fotkách a všechny jednotlivé části vytváří fungující celek. DS 9 v sobě má jistý šarm, eleganci a silné charisma. Neumím určit, odkud to vychází, ale auto na mě udělalo silný dojem.
Samozřejmě tu jsou všechny ty cingrlátka jako zasouvací kliky, světla, která se po startu protáčí, nebo pozičky v C sloupcích, která někdo považuje za samoúčelná. Podle mě jsou to sympatické detaily, které autu dodávají vlastní tvář. Můj oblíbený detail ale je chromová lišta táhnoucí se prostředkem kapoty. Především ze sedadla řidiče vytváří opravdu netradiční podívanou. Je mi jasné, že tohle bude ten prvek typu „miluju/nenávidím“, mě si ale rozhodně získal.
Design interiéru je poměrně střídmý a minimalistický, stále mu ale vládne vzor kosočtverce. Ergonomie je vcelku fajn, ani tlačítka stahování oken na středovém tunelu mě nijak nevyvedla z míry – přeci jen jsem odkojen staršími baworáky. Kvalita zpracování a zvolené materiály jsou na velice dobré úrovni. V případě testované verze Opera je prakticky každý povrch potažený kůží. Což je skvělý materiál – jak na oko, tak na omak. Navíc v barvě bordó to vypadá opravdu úchvatně. Kombinace černého laku zvenčí a tohoto interiéru je prostě lahodná a elegantní.
Francouzi si zkrátka dali záležet, aby jejich vlajková loď působila při kontaktu draze a prémiově. O to zvláštněji ale působí některá rozhodnutí, která tuhle snahu degradují. Jako třeba parkovací kamera. Jsme v roce 2021, kamery s vysokým rozlišením dnes mají i lednice, ale vrchol potravinového řetězce DS Automobiles vám předvede takovou bramboračku, že ji ani nebudete chtít používat. V celém autě jsou také pouze klasická USB, ani jedno USB-C, které se stává standardem po celém světě. Nebo infotainment: ten běží na velikánské obrazovce, ale pak zjistíte, že přibližně třetina nejde používat, protože je vyhrazena statickým ovládacím prvkům a že systém samotný je sice oblečený do pěkného kabátku, ale už by nutně potřeboval omladit z pohledu funkcí a intuitivnosti. Ano, na druhou stranu tu jsou takové lahůdky jako masážní sedadla, noční vidění, autonomní řízení druhého stupně, opravdu povedený digitální přístrojový štít, nebo prediktivní adaptivní podvozek…
Ale jsme v limuzíně – jak se v ní tedy vůbec sedí? S místem problém rozhodně není. Sedadla jsou opravdu komfortní, poskytují skvělou oporu a není problém v nich trávit celý den. Posaz je překvapivě nízký, ale ideální polohu za volantem naleznete ve zlomku sekundy a výhled z auta je také dobrý. Trochu obavy jsem měl z míst vzadu. Přeci jen DS 9 přijíždí na platformě EMP2, kterou sdílí s Peugeotem 508, který je skvělé auto, ale místem na zadních sedačkách zrovna neboduje. A místo vzadu je u limuzíny snad důležitější než vepředu. DS ale dostal verzi s prodlouženým rozvorem, který nyní dosahuje délky 290 centimetrů. Místa na nohy je tedy požehnaně a světe div se, ani nad hlavou to není zlé. Sedačky jsou opět velice dobré, stejně tak výhled z vozu. Myslelo se i na praktičnost. Kufr pojme pěkných 510 litrů a má i průvlak na lyže.
Pojďme se podívat pod kapotu. V testu máme nejsilnější auto od PSA, které se v ČR oficiálně prodává. 508 PSE je totiž podpultovka, byť má úplně totožnou techniku. Základem je přeplňovaná šestnáctistovka o výkonu 147 kW a 300 Nm. Tomu ale ještě přispěchaly na pomoc dva elektromotory. Ten první (o výkonu 81 kW/166 Nm) je součástí osmistupňového automatu, druhý se nachází na zadní nápravě a přidává dalších 83 kW a 166 Nm – hádáte tedy správně, DS 9 360 je čtyřkolka.
Celkový výkon soustavy je působivých 265 kW (nebo 360 koní, chcete-li) a 520 Nm. Aby toho nebylo málo, pod zadními sedadly se ještě nachází baterie o využitelné kapacitě 11.5 kWh, která zaručuje pár desítek čistě zelených kilometrů na jedno nabití, hlavně ale také dopuje elektromotory při dynamické jízdě. Díky tomu se na stovku dostane za 5.6 sekundy a v rozletu ho zarazí až omezovač na 250 km/h. Síla auta jako taková je skutečně působivá. Trojice motorů s tímhle pořízkem pohazuje, jak kdyby nevážil nic a reakce na povely plynu je vždy okamžitá – však víte, elektřina. Projev ústrojí je zvláštně plochý, zvuk prakticky žádný a i samotná kombinace přeplňované šestnáctiostovky a elektrických motorů vyznívá v kontextu celého auta zvláštně. Charakterově jde totiž o zcela jiné přístupy. Zatímco elektromotory mají plochou křivku výkonu, tak 1.6 PureTech je takový přirozeně živý motor, který se rád vytáčí.
Při denním ježdění máte vždy velkou výkonovou rezervu, do které umí auto sáhnout na požádání a vy tak téměř nikdy nemusíte čekat, až se rozeběhne. Pružnost je tak ukázková a také se s tím vším dá jezdit opravdu za málo. Prvních 30-40 kilometrů se dá zvládnout elektricky, když pojedete v hybridním režimu, jste schopni prvních 100-150 km ujet za asi 3 litry (plus tedy oněch 11 kWh v baterii). I skutečně nesmlouvavá jízda na okreskách se vejde do nějakých jedenácti, což je na čtyřkolku o výkonu 360 koní opravdu pěkné.
Vrcholná verze má i změněný podvozek. DS 9 E-Tense 360 4×4 má specificky naladěné pružiny, adaptivní tlumiče i stabilizátory, kotouče brzd vpředu mají o 50 mm větší průměr. Kola na obou nápravách dostala rozšířený rozchod a světlá výška poklesla v souvislosti s péčí o stabilitu takto výkonného vozu o 50 mm vpředu a o 10 mm vzadu. Ocenili jsme znamenitý komfort za volantem, ale též na zadních sedadlech, jakož i špičkové a stabilní jízdní výkony, zejména v režimu Sport. DS 9 E-Tense 360 4×4 je mimořádně komfortním vozem, jenž ale dokáže být i velmi rychlý.
DS 9 má ještě jedno eso v rukávu.. Tím je prediktivní funkce adaptivního podvozku, která používá scanner silnice, čidla akcelerace a čidla na nápravách a díky tomu se dopředu umí přizpůsobit povrchu silnice. Zjednodušeně by se dalo říct, že se auto kouká dopředu a když vidí nerovnost, přizpůsobí tomu charakter podvozku – a zabere mu to pouhých 100 milisekund. Na papíře dobrý, ale co ve skutečném světě? Překvapivě také. Především velké nerovnosti zvládá auto doslova grandiózně a občas mě udivovalo, jaké věci dokáže podvozek vysát.
DS 9 se po silnici nese s takovým klidem a grácií, že je velice snadné zapomenout na předchozí výtky. I odhlučnění je velice dobré. Můžete si tak užívat kvalitní audio soustavu a moc se nestarat o to, co se děje za okny. To ale neznamená, že rychle jet neumí. Ochota zatáčet mě ve skutečnosti dost překvapila. Určitě nejde o žádný sporťák, ale svižné tempo ho vůbec nedokáže vyvést z klidu, je neutrální a překvapivě agilní.
Dobře nastavené je i řízení. To je lehké jako pírko a trochu netečné kolem středové polohy. To ale u auta takového ražení beru spíš jako výhodu. Moderní auta mají často zbytečně rychlé řízení a jakýkoliv váš impulz mají tendenci ihned přenášet na silnici. V přímém směru tak občas působí nervózně a zbytečně hyperaktivně. DS 9 naopak působí klidně, nenuceně a ve středu pruhu sedí naprosto jistě. Jakmile ale opustíte onu „mrtvou“ zónu kolem středu, začne řízení působit progresivně a přesně. Přesně tak si to v limuzíně představuji.
Design je individuální, ale DS 9 přitahuje pozornost, působí elegantně a má v sobě ten správný francouzský šarm. Také má luxusní interiér, který přeje individualistům. Na silnici umí vykouzlit parádní komfort, je plný moderních technologií a hlavně – je za každé situace svůj. Také si nejsem jistý záměrem stavět exkluzivní zboží, které má základ v obyčejných autech. Příbuznost s Peugeotem 508 je až moc zřejmá. Když k tomu ještě přičtete cenu startující na 1.3 milionu, která se může vyšplhat přes dva, dá se očekávat, že to zrovna prodejní trhák nebude. Svoje zákazníky si určitě najde. Moderní svět ukázal, že lidé si rádi připlatí za odlišnost, ale opravdu je tohle cesta? Osobě si myslím, že DS by se mělo vrhnout na vlastní auta, vlastní platformy, vlastní vývoj. Jinak se bojím, že nedokáže dlouhodobě obstát.
Plusy
– Design
– Komfort
– Možnosti individualizace
Mínusy
– Cena
– Nedostavil se pocit výjimečnosti
« Test Audi Q2 1.4 TFSI: Anatomie neúspěchu Nové BMW M2 přijíždí: Pohon zadních kol, 460 koní a manuální převodovka »
