Test Opel Mokka 1.2 PureTech M/T (74 kW): Stačí základ?
Opel běžně nepatří mezi výrobce, které si zákazníci spojují se „stylovkami“ – tedy auty, která slouží zároveň i trochu jako módní doplněk a dělají především parádu. Nová generace Mokky tohle ale mění. Fešácký kompakt nás ve své nejsilnější variantě přesvědčil o tom, že jde víc než jen o pěknou tvářičku. Podaří se mu zazářit i v základním provedení?
Nová Mokka je úplně z jiného těsta než její první generace. Ta byla jedním z průkopníků segmentu kompaktních crossoverů a snažila se dělat co nejvíc věcí najednou. Proto se taky nabízela i s pohonem všech kol. Aktuální – druhou – generaci už ale koupíte pouze jako předokolku. Taky se oproti předchůdci zmenšila o 12 centimetrů a hlavně to pod sukněmi vůbec není Opel – základ poskytli Francouzi a sdílí ho třeba s DS3 Crossback nebo Peugeotem 208. Pravdou ale je, že kategorie kompaktních crossoverů se za poslední léta dost změnila a pohon všech kol tady už nikdo nečeká (a možná ani nechce).
Povětšinou jde o městská vozítka, která dobrodružně mají jen vypadat a vyšší světlá výška jim neslouží k překonávání polních cest, ale k pohodlnému parkování u obrubníků. A tady se hraje na design. Tvary ocucaného bonbonu jsou tedy pryč a nahradil je sebevědomí ostrý vzhled. Mokka vypadá parádně z každého úhlu. Nevěřil bych, že městský crossover ke mně někdy bude tak promlouvat po stránce vzhledu, ale doba se holt mění – nebo já stárnu. Retro futuristický design Mokky se stane základem designové identity celé značky a postupně se rozšíří do ostatních modelů. A že je to dobrá cesta, ukázala čerstvě představené Astra. Opel tak, zdá se, konečně našel svoji tvář.
Po otevření dveří na vás dýchne interiér, který působí stejně svěže a moderně jako exteriér. To ale neznamená, že vás čeká záplava dotykového ovládání. Opel se naštěstí rozhodl vyvarovat moderního trendu a auto vybavil sadou tlačítek obsluhujících nejdůležitější funkce. Hned při prvním nastoupením se tak uvnitř cítíte jako doma a ovládání celého auta je naprosto intuitivní.
Hlavním ukazatelem modernosti vozu jsou dvě velké obrazovky. Ta na středu palubní desky je vytočena k řidiči a běhá na ní tradiční infotainment, se kterým se již roky setkáváme v autech od PSA (dnes již Stellantis). Systém není zrovna intuitivní a reakce taky nepatří k nejrychlejším. Podporuje ale Apple CarPlay i Android Auto, takže vás to nemusí moc trápit. Druhý displej se nachází v kapličce přístrojů. Není sice tak ostrý, ani nemá tak povedené barvy jako ten ve Škodě Kamiq, funkčně mu ale není moc co vytknout a díky jeho strohé grafice jsou podávané informace přehledné.
Pochvalu si taky zaslouží zpracování a zvolené materiály. Sice tu a tam najdete tvrdé plasty, ale ty jsou očím skryty a většinou se nacházejí až na spodní straně palubní desky. Všechny kontaktní plochy jsou měkčené, kombinace různých povrchů nepůsobí zmateně a prvoplánově a celkově se autu daří navodit příjemnou atmosféru. Pro cestující vepředu taky drobná Mokka nabídne až překvapivě hodně prostoru. Nečekaně „ne-crossoverová“ je pozice za volantem. Sedačka jde spustit úplně na zem a z pozice za volantem si připadáte spíš jak v hatchbacku – pocit, že sedíte na autě se tak nedostavuje. Snad jen vysoká palubní deska a úzké čelní okno zrovna nenahrávají dobrému výhled dopředu. Ten ještě zhoršuje dlouhá placatá kapota, díky níž si připadáte, jak když sedíte v o kategorii větším autě.
Vzadu už se situace mění. První překážkou je úzká škvíra do karoserie, kterou automobilka nazývá dveře. To je společný rys všech automobilů stojících na platformě EMP1. Pro dospělého člověka je nastupování do druhé řady poměrně nedůstojný úkon. Když už jste ale na místě, vlastně to není taková bída. Tedy určitě to není bída na auto dlouhé (nebo spíš krátké) 4151 mm. Se svými 190 centimetry se za sebe jakžtakž vejdu, místa už mi ale moc nezbývá. Tak jako tak budou tato místa sloužit spíš nouzově nebo dětem – pro ty je tady prostoru dost a určitě je potěší přítomnost USB zdířky. Kufr pak v základu pojme opravdu solidních 350 litrů – jen má poměrně vysokou nakládací hranu.
Benzínová nabídka pro Opel Mokka je namíchaná kompletně ze tříválců a já měl v dnešním testu co dočinění s jeho nejslabší variantou. Tím je osvědčená francouzská dvanáctistovka o výkonu 74 kW a 205 Nm. Mokka naštěstí moc neváží, takže sprint na stovku zvládne i „základ“ za slušných 10.6 sekundy, rozhodně ale nečekejte nějakého divočáka. V rychlostech kolem stovky už je motor opravdu vlažný. Při běžném ježdění jsem ale zjistil, že zároveň naprosto dostatečný. Když se vyhýbáte dálnicím a nejezdíte v jednom kuse v plně obsazeném autě, je základní motor fajn. Nechybí mu pružnost, je kultivovaný, odhlučnění je na úrovni – zkrátka naprosto snesitelná záležitost.
Pokud ale trávíte víc času na delších trasách, nebo je dálnice běžnou součástí vašich cest, můžete mít za rozumný příplatek 30.000 Kč silnější motor o výkonu 96 kW, který s Mokkou cvičí úplně jinak. Jediná drobná vada na kráse jsou prodlevy na povely plynového pedálu. A teď nemám na mysli turbo díru – ta je sotva znatelná. Jen je cítit, že se mozek auta snaží neustále přemýšlet nad čistotou ovzduší a po sešlápnutí plynu se zlomek sekundy nic neděje – což umí být otravné především ve chvíli, kdy například potřebujete rychle zmizet z křižovatky. Po společném týdnu už jsem se s tím ale naučil žít a vždy plynem trochu předbíhal. Spotřeba se během testu pohybovala v rozmezí 6-8 litrů podle toho, kde jsem zrovna jezdil.
Základní motor se vždy pojí výhradně se šestistupňovým manuálem. Ten není až tak francouzský, jak jsem se bál a má vcelku přesně vymezené dráhy. Dorazy jsou sice gumovější a přes neutrál má převodovka tendence lehce drhnout – změna rychlosti tak musí být rozhodná – ale celkově jde o dobrou dvojku. I sladění s motorem je vynikající. Pokud byste měli zálusk na výborný osmistupňový automat, musíte zároveň sáhnout po silnějším motoru. Příplatek se tak vyšplhá na 70.000.
Pojďme už ale jezdit. Opel Mokka totiž nedělá radost jen když stojí před domem: potěší i svým jízdním projevem, který je na danou kategorii až nečekaně dospělý. Auto působí jistě, robustně a nemusíte se ním pohybovat jen v rámci města. Při delších přesunech potěší velice solidním odhlučněním a dobře naladěným podvozkem. Ten je na rozdíl od francouzských sourozenců o kousek tužší, ale nemusíte se bát, že by šlo o prkennou jízdu. Větší tuhost je zkrátka daň za to, že se úzký crossover v zatáčkách nekymácí jako loď ve vlnách. Naopak v zatáčkách překvapí až nečekanou ochotou držet se stopy a čiperně měnit směr. Není to sice zrovna sportování, ale agilita ukrývající se tomhle malém Opelu potěší.
Díky lehkému a přesnému řízení působí v rukách lehkonoze a cesta s ním příjemně utíká. Během testovacího týdne jsem několikrát přistihl, že si vlastně ani nepřipadám jako v crossoveru. Ano, má zvýšenou světlou výšku a „dobrodružný“ vzhled. Jízdně ale oproti obyčejným hatchbackům nepřináší téměř žádné kompromisy. Může se tak stát, že kompaktní crossovery nahradí hatchbacky? Osobně si to umím představit. Zákazníci je chtějí a z pohledu praktičnosti umí přinést jisté výhody. Opel Mokka ukazuje, že ani po jízdní stránce se nebudeme muset ničeho vzdávat.
Opel Mokka druhé generace je povedený crossover postavený na míru dnešnímu trhu. Vypadá skvěle, nabídne místa tak akorát a zároveň velice dobře jezdí. Abych se ale vrátil k počáteční otázce. Stačí základ? Vlastně ano. Pokud hledáte auto, které neudělá před domem ostudu a nejste žádný velký cestovatel, základní motor vám postačí. Zároveň se s ním dá Mokka pořídit do půl milionu a to je v dnešní době fér. Pokud v autě trávíte víc času, příplatek 30.000 za nejsilnější benzínový motor taky není nijak přehnaný.
Plusy
– Design
– Rozumná cena
– Dospělé jízdní vlastnosti
Mínusy
– Horší výhled ven
– Nastupování dozadu
« Budoucnost tankování bude patřit robotickým rukám: Úplné bezobslužnosti může bránit psychologický efekt ŠKODA ENYAQ iV loni předjela Teslu: Elektroauta se osvědčují jako nejvhodnější vozy pro sdílení »
