Test Moto Guzzi V7 III Special aneb Pan charakter
Tak jak člověk stárne a posouvá se svojí motorkářskou kariérou, ať už kratší nebo delší, jednou si určitě položí otázku: „Co já vlastně od motorky chci?“ Odpovědí budou desítky. O to spíše, že je motorkový svět tak rozmanitý a zejména v dnešní době je různých modelů nepřeberné množství. Některé jsou specializované na určitý druh jízdy, jiné se zase snaží tvářit jako ty největší univerzály, které umí včetně rekultivace zahrady a opravy komínu doletět i na Mars a uvařit kafé. Když ale dojdete k úplným základům, řeknete si: „Chci prostě jen Motorku“. Od toho je tu Moto Guzzi V7 III Special.
Po usednutí za řídítka mě trochu překvapila relativně dost předkloněná pozice. V kombinaci s klasickou polohou nohou a s koleny do pravého úhlu jsem se bál, že mi plotýnky po celodenním ježdění moc nepoděkují. To se ale nestalo a ani po několika hodinách jízdy jsem žádný nepříjemný pocit necítil a na jízdní pozici bych nic neměnil. Ergonomie je fajn a celý trojúhelník “ruce, hlava, kotníky” je naladěn dobře.
Dva kulaté budíky s chromovými rámečky jsou naprostou klasikou a k motorce se hodí. Zobrazují vše důležité, bez jakýchkoliv zbytečných fines a jsou dobře na očích, aniž byste museli moc sklánět hlavu. Ačkoliv je jejich design líbivý, pár věcí mi na nich vadilo – zobrazování některých údajů. Jak si tak uvědomuji, byla to vlastně jediná věc, která mi na Guzzině štvala.
Ukazatel zařazeného kvaltu je už dneska skoro ve všech mašinách standardem a nejinak je tomu i tady. Dávno pryč jsou doby, kdy jsme zařazený kvalt buď museli stále počítat nebo odhadovat z otáčkoměru a k tomu příslušné rychlosti. Je to fajn vychytávka a všichni jsme si na ni hned zvykli. Na většině modelů jsou rychlosti zobrazovány i při zmáčknutí spojky a pokud ji držíte a řadíte najednou o víc stupňů dolů, displej ukazuje kontinuálně. Tady se mi ale nelíbilo, že při zmáčknutí spojky zmizí a objeví se až po jejím opětovném puštění. Podobně pak i při jízdě je ukazatel trochu zpomalený a zařazený stupeň se objevuje až s půl vteřinovým zpožděním.
Jinak multifunkční displej v tachometru vypadá dobře, údaje zobrazuje v příjemném fontu a čte se parádně i na ostrém slunci. Vpravo od něj je umístěný otáčkoměr, kterému začíná červené pole v 6500 ot/min., a proto mi přišlo divné, proč už při 4500 na mě začne blikat kontrolka, ať už řadím nahoru. Chápu tuto funkci jako ochranu motoru, aby někdo netočil do bezvědomí, ale pokud to bylo myšleno jako ideální režim kvůli dobré spotřebě, nemá to podle mě na motorkách smysl. Jde přece hlavně o požitek z jízdy a podle toho tahám, ne?
S očekáváním mačkám tlačítko startéru a “vésedma” mě překvapuje. Zvuk je krásný! Jak pochopím hned po prvních pár kilometrech, vlastně vás vyzývá k menším otáčkám. Proto možná to upozorňování na otáčkoměru. Čím menší otáčky totiž použijete, tím lepší náladu budete mít. Zvuk by se dal poslouchat jako brumlavá ukolébavka před spaním a vlastně klidně celou noc. Vyvolává závislost, kdyby to šlo, jezdil bych bez helmy, abych si ho vychutnal naplno. Při jízdě vás Guzzina nenechává na pochybách, že jedete na opravdové motorce s velmi charakterním motorem a svými vibracemi do řídítek vás o tom neustále ujišťuje. Není to ale nic nepříjemného, je to prostě nesterilně motorkové.
V sedle asi nebudete polykat stovky kilometrů denně, na to byste si pořídili jinou mašinu a stejně by vás limitovalo užší sedlo, které je ale jinak čalouněné velmi pohodlně a s krásným retro příčným prošíváním.
Velkou dominantou je také nádrž, která je základem celé silné horizontální siluety mašiny a zároveň je i pěkně objemná. Konkrétně 22 litrů vám zajistí velmi krásný dojezd kolem 500 kilometrů. Ač jsem “vésedmičku” moc nešetřil, spotřeba se pohybovala lehce přes 4 litry. Super!
Podvozek je naladěn hodně do komfortu a z díry, ze které si myslíte, že uděláte ráfek, se stane jen mírná prohlubeň. Naladění je opravdu hodně na pohodičku a mě osobně k motorce sedlo perfektně. V naší krásné kotlině není moc problém najít rozbitější silnici, ale v případě tohoto modelu vám to moc vrásek na čele neudělá. Přenese vás s noblesou a nenechá vám kazit kochačku. Společně s rámem pak dotváří dokonalou souhru a na lepším asfaltu, v ostrých zatáčkách, i se studenými gumami, jsem za chvíli v ostrých náklonech brousil stupačky a usmíval se pod vousy.
Brzdy doplněné ABS jsou naladěny tak akorát a neměl jsem problém s přílišnou ostrostí ani tupostí. V kombinaci s ABS jsem se na ně mohl spolehnout vždy a svoji práci umí provést jemně i s perfektní razancí. ASR systém na suchém asfaltu moc práce nemá a to i přes relativně menší výkon 38 kW, který opět dotváří pro co je motorka určena. Na štěrku jsem za něj byl ale rád a moje zdravotní pojišťovna určitě taky. Funguje okamžitě a citlivě.
Občas jsem se při různých debatách mezi motorkáři doslechl stížnosti na převodovky u některých modelů Moto Guzzi, zejména co se přesnosti týče. To však tady můžu s klidným svědomím vyvrátit, ač neříkám, že jsem nezažil jemnější a lepší převodovky. Jedná se tady o naprostý standard. Převodovka řadí pěkně a přesně. O kardanovém pohonu ani nevíte a jeho chod nevykazuje žádné škubání ani při necitlivé práci s plynem.
V modelu Moto Guzzi V7 III Special se povedlo mnoho věcí najednou. Retro vzhled, který je vyvážen do posledního detailu, a v mnoha směrech je tou největší klasikou, jakou můžete vůbec mít. Celkově je jízda na V7 velmi pohodlná, podvozkově si vás získá, motor je krásné umělecké dílo a svými jemnými vibracemi do řídítek si vás neustále promasírovává. Kocháte se krajinou a lahodíte svým uším perfektně naladěným barytonem véčkové sedmpade. Tomu říkám Pan charakter.
« Mobil v autě jako výbušnina aneb Proč chránit elektroniku před vysokými teplotami Za vysoké ceny paliv mohou daně, drahé energie a malá konkurence »
