Walter Röhrl – Génius na kolech
Les. Temný a děsivý les uprostřed noci. Místo, kde se odděluje řidičské zrno od plev. Tam se nachází přirozené prostředí pro superstar mezi světovými řidiči, Waltera Röhrla. Nikdy si nepřál být “závodník,” chtěl být jen dobrý řidič. Ten nejlepší. A tím je vždy, když vyjede na Bohem zapomenutou silničku v hustém lese, v ruce svírá volant přímo spojen s koly mnoha set koňového běsnícího monstra a jede na hranici fyzikálních zákonů. Napsali o něm knihy, natočili dokumenty, vyhlásili jej Jezdcem století a několik generací řidičů stále nedokáže pochopit, jak to, že zvládá ovládat auto tak dokonale. Krotil legendární vozy v neskutečné rychlosti, nárazníkem olizoval kmeny stromů, balancoval nad smrtelnou propastí. To vše nikoliv pro peníze, ne pro tituly mistra světa, jen pro čirou radost a blažené uspokojení z řízení.
Dnes Walter Röhrl i ve svých 64 letech stále závodí, nejčastěji v rally historiků za volantem Porsche ze sedmdesátých let, anebo jej můžete vidět excelentně zdolávat zelené peklo alias Severní smyčku Nurburgringu. K motoristickému sportu však měl v mládí stejně daleko, jako dnešní Formule 1 k živelnému a nadšeneckému závodění. Jeho bratr zahynul při autonehodě, takže doma o nebezpečném motorsportu nechtěli ani slyšet, nehledě na to, že Waltera otec vedl již od malička k práci kameníka. I přesto si však tento bavorský dlouhán s volantem rozuměl již od samého mládí. V šestnácti letech nastoupil do biskupského ordinariátu v rodném Řezně (Regensburgu), kde se brzy stal řidičem ve službách biskupství a najezdil při tom 30 000 kilometrů ročně.
Ke mnoha budoucím úspěchům mu ale překvapivě dopomohly i jiné sporty, kterým se rád věnoval, jako stolní tenis, veslování a hlavně lyžování. Když totiž chcete rychle jezdit na lyžích, musíte si vybudovat cit pro čistou stopu. To mladý Walter využil již při své premiéře ve světě rally. Jeho kamarád mu totiž v roce 1968 nabídl start se zcela sériovým Fiatem 850 Coupe na místní Rally Bavaria. Pouhých 47 koní italského juniorského sporťáku Walterovi stačilo k probojování se do první desítky. Kdo ví, kolikátý by se umístil, kdyby celé snažení nepřerušila technická závada. Když se pak Röhrla lidé ptali, jak je možné, že byl natolik rychlý, odpověděl: “Snažil jsem se jet tak, jako dříve na lyžích.”
První chvála z úst veřejnosti znamenala cennou motivaci, takže se dvaadvacetiletý Walter objevil na Rally Bavaria následující rok znovu, již za volantem silnějšího BMW 2002. Nebýt diskvalifikace v cíli, skončil by celkově druhý. První vítězství však na sebe nenechalo dlouho čekat, ve Fordu Capri vyhrál v roce 1971 jak Rudolf Diesel Rally, tak Rally Wiesbaden, která byla dokonce součástí tehdejšího československého mistrovství. Rally si Röhrl nevybral náhodou, dal ji přednost před okruhovým závoděním, kde se mu nelíbilo mnoho lidí kolem. Chtěl jet sám, uprostřed bavorského lesa a vědět, že je to jen on, kdo je dobrý.
Už tehdy mnozí tušili, že tento dlouhán s postavou Strašilky udělá díru do automobilového světa. Málokdo však předpokládal, že se o něm bude hovořit jako o nejlepším všestranném jezdci na celé planetě. Tabulkově již byl překonán robotickým Sebem Loebem či famozním Tommim Makinenem, avšak nikdo mu neodpáře elegantní řidičský styl, neskutečnou rychlost a totální kontrolu nad všemi těmi bestiemi, které kdy řídil. Jestli se někdy nějakého auta bál? Stěží, podle vlastních slov žádný z jeho služebáků, včetně aut Group B, neměl dost výkonu, protože “auto má dost výkonu, když do něj ráno chcete sednout, ale místo toho se roztřesete, zabouchnete dveře a prchnete pryč.“ Což se mu nikdy nestalo.
Pouhé tři roky po své první vyhrané rally se Röhrl stává mistrem Evropy. To mu vydláždilo cestu do šampionátu mistrovství světa, kde hned následující rok kraloval řecké Rally Acropolis za volantem Opelu Ascona A. Tento vůz se spolu s Kadettem C ukázal jako poměrně nespolehlivý, na což Walter doplácel více, než by se mu líbilo. Přesedlal tedy na Fiat 131 Abarth, což se ukázalo jako výborný tah, jelikož právě s tímto autem získal svůj první titul mistra světa. To se psal rok 1980 a k vítězství mu dopomohly výhry čtyř soutěží.
Další rok se v té době již zkušený závodník věnoval spíše okruhovým bitvám a vyhrál kupříkladu šestihodinovku na okruhu Silverstone. Druhý titul světového šampiona na sebe nenechal dlouho čekat, získal jej v roce 1982 za volantem Opelu Ascona 400. Do srdcí fanoušků se zaryl zejména soubojem s Hannu Mikkolou na slavné Rally Monte Carlo. Na legendární rychlostní zkoušce Col de Turini musel při jízdě z kopce předvést všechen svůj um a sám se později nechal slyšet, že v tu chvíli by rozhodně nechtěl sedět vedle sebe na místě spolujezdce. Právě takovými momenty a čtyřnásobným vítězstvím v této proslulé soutěži si vysloužil přezdívku Montemeister – mistr Monte Carla.
Podle Röhlových slov byl rok 1983 jeho vůbec nejkrásnější co se závodů týče, přestože měl nakonec poněkud trpkou příchuť. V tu dobu jezdil autem, které později nazval tím nejlepším, co kdy řídil – Lanciu 037. Ta díky motoru uprostřed dokázala zatáčky projíždět neuvěřitelnou rychlostí. Zároveň mu však tým umožnil vybírat si ve kterých závodech chce startovat. Walter si tak své oblíbené řízení mohl užívat naplno, bez nervů, a dva závody před koncem vedl na Mikkolou o 7 bodů. Ony poslední dva podniky však odmítl jet, takže vítězství spadlo Mikkolovi do klína. Dnes tohoto rozhodnutí možná mírně lituje, ale vzpomínky na jeden z nejlepších roků svého života mu to pokazit nemůže.
Následující a poslední čtyři roky jeho aktivního závodění na světové úrovni jsou spjaty se čtyřmi kruhy a čtyřmi poháněnými koly vozu Audi Quattro. Oheň dštící pětiválcová bestie však v jeho rukou zejména kvůli technickým problémům skončila v šampionátu až třetí. Při spojení slov Röhrl a Audi se však nadšeným fanouškům vybaví skutečnost, že jako jediný jezdec dokázal vyhrát s vozem Quattro S1. A i ti méně nadšení si dost možná vzpomenou na rok 1987 a jeden kamením pokrytý kopec v USA. Slavný závod Pikes Peak zvládl Walter v 770 koňovém Quattru s typickým ledovým klidem a nadhledem, což mu zaručilo suverénní vítězství.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století jste tohoto vysokého Němce mohli vidět i v DTM za volantem Audi V8, se kterým dokázal několikrát vyhrát. Předtím si ještě stihl připsat vítězství v americkém závodě na slavné trati Watkins Glen.
Působivý výčet úspěchů, co říkáte? I přes všechnu slávu a adorování jeho osoby zůstává Walter nadále skromný a laskavý člověk. Alespoň tak jej tedy popisují lidé, kteří měli možnost se s ním setkat. Sám Röhrl na to říká, že ke štěstí nepotřebuje vilu na Floridě či jachtu, ale stačí mu jeho motorka, cesta bavorským lesem a 10 marek na svačinu.
Pokud chcete zažít nadpozemské řidičské schopnosti této legendy světové rally, stačí k tomu jediné – koupit si Porsche. Walter totiž již před mnoha lety navázal s touto automobilkou úzkou spolupráci. Možná je to i tím, že vozy této značky pro něj vždy byly výzvou. Jako jeden z nejděsivějších strojů co kdy řídil totiž považuje Porsche 935, které na mokrém okruhu Silverstone protáčelo kola ještě v rychlostech okolo 200km/h. A rovněž sériová 911 GT2 (známá jako “widowmaker,” což se do češtiny dá přeložit slovem “ovdovovač”) na Severní smyčce Nurburgringu dokáže býti i pro takového řidiče svým chováním znepokojující. Nyní je tedy Röhrl testovacím jezdcem Porsche a často jezdí po světových okruzích, aby majitele těchto vozů v jejich miláčcích povozil (a i těm nejschopnějším zpravidla sráží sebevědomí). Zcela jistě však miluje Porsche z toho důvodu, že v něm vyrůstal. Jeho bratr měl model 356C. Kdysi malému Walterovi řekl: “Až ti bude 18, počkej než budeš schopen koupit si dobré auto. Jediné dobré auto je totiž Porsche.” O deset let později, když bylo Röhrlovi 20 let, si koupil svůj první vůz. Porsche 356C.
Dnes se z nadšení do aut často stává módní záležitost, jak jde vidět na zástupech majitelů schopných sporťáků, kteří s nimi jezdí akorát po městě, aby byli vidět. Walter Röhrl však ukazuje, jak vypadá čirá láska k řízení. Ačkoliv má srdce závodníka, nikdy neřadil tituly, slávu či ocenění výše, než radost z dokonale zvládnutého ovládání vozu na limitu. Právě jemu vděčí statisíce majitelů Porschí za to, že jsou jejich vozy tak citlivé, rychlé a precizní. Právě on inspiroval nespočet mladých závodníků a stal se vzorem nejen řidičským, ale i lidským. Nepohřbil svůj talent, ale tvrdě na něm pracoval. Ne náhodou právě o něm prohlásil bývalý jezdec Formule 1 Niki Lauda, že se jedná o “génia na kolech.” Moc dobře věděl, co říká.
« Cena nového Chevroletu Camaro ZL1 A1 Sportsback – nejmenší Audi i s pěti dveřmi »
